Hyperaktivní močový měchýř

S názvem hyperaktivní močový měchýř se v ordinacích lékařů nesetkáváme nijak dlouhou dobu, a přesto je v současnosti název tohoto onemocnění skloňován snad ve všech médiích. Co to vlastně znamená „hyperaktivní močový měchýř"? Definice této „nemoci", anebo spíše tohoto syndromu, pochází až z roku 2002, kdy ji uvedla Mezinárodní společnost pro kontinenci (International Continence Society – ICS) do praxe.

Ne že by se tento syndrom dříve nevyskytoval, ale neexistovalo jeho přesné vymezení a část postižených byla označována jako lidé trpící urgentní inkontinencí moči a část prostě unikala naší pozornosti. Proč vlastně hovoříme o syndromu a ne o nemoci? Z lékařských knih víme, že nemoc je medicínsky přesně vymezená jednotka, zatímco syndrom je čistě jen souborem příznaků (symptomů). Aby bylo možné o někom říci, že trpí určitým syndromem, musí být jedinec nositelem souboru určitých (přesně definovaných) symptomů a z toho vychází idefinice syndromu hyperaktivního močového měchýře.

Postižený obvykle trpí třemi, někdy čtyřmi hlavními příznaky: 1. Urgence – klíčový příznak, který je definován jako imperativní nucení na močení, které nelze oddálit a kterému je třeba vyhovět. 2. Frekvence neboli polakizurie – zvýšená frekvence močení. Za normální frekvenci močení lze obecně považovat maximálně sedm močení za den, močíme-li vícekrát, jedná se o frekvenci zvýšenou. 3. Nykturie (noční močení) – jakékoli pravidelné noční vstávání na močení. 4. Urgentní inkontinence – nechtěný únik moči předcházený urgencí.

Abychom vynesli diagnózu syndromu hyperaktivního močového měchýře, musíme u pacienta objevit přítomnost urgence, která je obvykle doprovázena frekvencí a nykturií. Přítomnost čtvrtého příznaku pak odlišuje tzv. vlhkou a suchou formu syndromu. Z uvedeného tudíž vyplývá, že i člověk, který netrpí nechtěným únikem moči, může být označen za osobu postiženou tímto syndromem se všemi negativními důsledky pro kvalitu života. Právě tito tzv. „suší" pacienti bývali v minulosti často opomíjení a jejich obtíže bagatelizovány.

V úvodu jsme hyperaktivní močový měchýř částečně vymezili oproti urgentní inkontinenci moči. Myslím, že na tomto místě je nezbytné i zmínění pojmu stresová inkontinence moči, která představuje spolu s námi diskutovaným syndromem druhou významnou jednotku související s poruchami močení. Ženská stresová inkontinence moči představuje mimovolny únik moči v situacích zvýšeného nitrobřišního tlaku (např. při smíchu, kašli, zvedání těžkých břemen, poskočení, rychlém běhu, chůzi ze schodů, …). Z této definice tedy vyplývá, že stresová inkontinence moči znamená něco zcela jiného než hyperaktivní močový měchýř a tyto dva stavy nelze ani ztotožňovat ani zaměňovat. Často se však setkáváme se smíšenou symptomatologií, tj. pacientka trpí příznaky obojího (hyperaktivního močového měchýře i stresové inkontinence moči). Mimochodem, právě jsem zmínil „pacientka" – ano, stresová inkontinence moči převažuje u žen, zatímco syndrom hyperaktivního močového měchýře, ač byl v minulosti taktéž přikládán téměř výhradně ženám, je prakticky rovnoměrně zastoupen u obou pohlaví.

A když už boříme mýty, nesmíme opomenout, že hyperaktivní močový měchýř nejenže není jen doménou žen, ale on také není jen doménou starých lidí. Ve své praxi se setkáváme i s pacienty postiženými tímto syndromem již ve třetí dekádě života. I když, abychom byli upřímní, výskyt hyperaktivního močového měchýře se s věkem zvyšuje. K tomu, co jsme právě napsali, lze namítnout, že přece časté chození na toaletu a eventuálně nějaký nechtěný únik moči není „žádná hrozná nemoc" a že se na to neumírá. Proč tedy tomu věnujeme takovou pozornost?

Odpověď první – Syndromem hyperaktivního měchýře je někdy v průběhu svého života postiženo až 16 % populace Evropy a Severní Ameriky, a to je velmi a velmi hodně – jen těžko budeme jmenovat řadu dalších obdobně četných onemocnění. Odpověď druhá – Vypůjčím si výrok od Jeannette Brown z Kalifornské univerzity: „Hyperaktivní močový měchýř vás nezabije, pouze vám ukradne život". Představte si, že chodíte na toaletu každých patnáct minut; že se vám každou chvíli z ničeho nic náhle začne chtít na malou stranu tak silně, že pokud do několika málo vteřin nenajdete toaletu, pomočíte se; že v noci nespíte více než hodinu v kuse, protože se každou hodinu vzbudíte a musíte rozespalí proletět bytem, abyste se vymočili… Pak je výrok beze zbytku naplněn – jste vlastně „sociálně mrtví" a váš svět se zmenšuje na toaletu a její nejbližší okolí; na denní aktivity, pro ostatní tak velmi běžné, můžete vy zapomenout – nemůžete jet autobusem, nemůžete do divadla, nemůžete na koncert, jste stále nevyspalí, nemůžete trávit volný čas se svými blízkými, nemůžete dělat svou práci – prostě pořád jen něco nemůžete… A proto si myslím, že stojí za to se syndromem hyperaktivního močového měchýře zabývat; a to bude i naším cílem na těchto stránkách.